kresba: Lina Skorobogatchenko
Dáša ~ absolventka fakulty životního prostředí UJEP ~ se opět vydává na dalekou cestu do rezervace Green Life a posílá nám zprávy o životě uprostřed pralesa.
V rezervaci jsou vystavěny dva pralesní dobrovolnické tábory s kapacitou ubytování pro 10 a 8 lidí.
Žije zde 5 rodin gibonů lar, několik rodin makaků vepřích a dlouhoocasých, hulmanů, v době zrání ovoce se zde zdržuje asi 6-12 orangutanů, outloni, zoborožci, varani, divoká prasata, muntžakové, kančilové, luskouni, divoké kočky bengálské, dikobrazi, cibetky, mnoho druhů ptáků, agam, žab a hadů, nepřeberné množství hmyzu a dokonce je toto pralesní údolí součástí teritoria tygra sumatránského, medvědů malajských, jelenů sambar a především slonů sumaterských. Na místě také rostou unikátní květy Rafflesia a Tacca chantrieri.
Žije zde 5 rodin gibonů lar, několik rodin makaků vepřích a dlouhoocasých, hulmanů, v době zrání ovoce se zde zdržuje asi 6-12 orangutanů, outloni, zoborožci, varani, divoká prasata, muntžakové, kančilové, luskouni, divoké kočky bengálské, dikobrazi, cibetky, mnoho druhů ptáků, agam, žab a hadů, nepřeberné množství hmyzu a dokonce je toto pralesní údolí součástí teritoria tygra sumatránského, medvědů malajských, jelenů sambar a především slonů sumaterských. Na místě také rostou unikátní květy Rafflesia a Tacca chantrieri.
Ve volném čase odjíždíš už několik let do zahraničí v rámci různých environmentálních pomocí. Nejvíce sis oblíbila Indonesii, kde pomáháš v kempu uprostřed pralesa. Jaký tam je život?
Jezdím tam jako dobrovolník spolku Prales dětem, který skupuje pozemky na hranici národního parku Gunung Leuser a vytváří tak ochranou buffer zónu parku. Buffer zóna na papíře bez reálné ochrany by ale neměla smysl, právě proto jsou zde dva dobrovolnické kempy. Jde o dřevěné chajdy na kůlech bez oken a bez dveří v těsné blízkosti pralesa. Samotná rezervace se rozkládá na pozemcích, které dříve sloužili většinou jako kaučukové plantáže, po vykoupení se ponechávají přírodě a samovolnou sukcesí se opět přeměňují v tropický les. Už samotná přítomnost dobrovolníků odrazuje pytláky. Dobrovolníci se starají především o chod kempů, prosekávají stezky a též vyráží do pralesa s místním průvodcem a kontrolují, zda se zde neobjevují známky pytláctví (oka, sítě na ptáky či další známky přítomnosti pytláků jako jsou pozůstatky ohnišť či tábořišť). Dnes ale je už v blízkosti kempů prales čistý.
Proto spolek zaměstnává několik místních chlapů a ty rezervaci i národní park kontrolují, aby zde nedocházelo k pytlačení zvířat či nelegálnímu kácení.
Deník, který si Dáša psala při pobytu v pralese z roku 2020:
26.01.2020 ~ Přes Čínu zasaženou koronavirem do pralesa
Ve středu 22.01.2020 jsem ráno vyrazila s batohem zabaleným na Sumatru. Ještě mě čekalo 8 hodin v práci a potom směr Praha, tam jsem přespali abychom mohli v 7 hodin ráno vyrazit do Vídně. Z Vídně jsme letěli do Urumqui (Ujgursko, SZ Čína), kde byl palivový stop. Už tady ležel na letišti sníh, venku bylo -14°C, což bylo cítit při přestupu z letadla na letiště. Zde jsme museli projít pasovou kontrolou a dostat čínské vízum. Po proceduře jsme nastoupili znovu do letadla, ale letadlu se nadařilo odlepit od země. Další 3 hodiny jsme čekali v nastartovaném letadle a netušili jsme co se děje. Do toho jsme dostali informaci z Čech, že se v Číně šíří nebezpečný koronavir. To vysvětluje to, že mají všichni roušku. Nakonec se dozvídáme že neletíme kvůli počasí, a to naše letadlo ještě polili vodou, aby rozmrzly rampouchy a oni se udělaly ještě větší. Nikdo tu v téhle klendře zůstat nechce. Po 7mi hodinách opět nastupujeme do letadla do Ghanzou (Kan-čou, západní Čína). Následující spoj do Kuala Lumpur zmeškáme. Dostáváme hotel. Hned po příjezdu na nás v hotelu míří bílou pistolí a měří nám teplotu. Asi opatření proti koronaviru.
Venku se začíná střílet. Aha, Čínský Nový rok. Ráno odlétáme do Kuala Lumpur a v letadle se seznamujeme s chlápkem co se letí oženit, povídáme si a než z letadla vystoupí ,už by s námi taky chtěl na dobrovolnický tábor do pralesa. V Kuala Lumpur jsme až odpoledne a kupujeme letenky až na druhý den ráno. Spíme 300 kroků od letiště v parku a jsme tu sami. Teplota 33°C není ideální na procházku a jsme navíc unaveni. Probouzíme se až za tmy, přecházíme do haly letiště a tam přečkáváme až do rána. Přijde mi, že jsem se znova probudila až při přistávání letadla, zdalo se mi to nějak moc z kopce. Veřejnou dopravou se přesouváme směr Bohorok a Batu Katak. Rozpálené ulice, prach a odpadky, v nich se lidé množí, vychovávají děti a pracují. Připomíná mi to městské potkany nebo houby. Hoví si tu společně s bezocasími kočkami v tom bordelu a smradu. Řeky jsou zde smradlavé stoky. Dokonalé peklo. V Bohoroku přesedáme a po cestě se nám otevírá nádherný pohled na hory porostlé pralesem. Konečně přijíždíme do Batu Katak, čerstvý vzduch nám vlévá energii do žil a schladíme naše těla po několikadenním cestovním utrpení v modré řece.
Prales čeká.
30.01.2020 ~ Dva dny sami v pralese
Po pěti dnech cestovaní jsem čekala že odpadneme jako přezrálé hrušky, ale opak byl pravdou. Nakonec jsme si dlouho do noci povídali, ráno jsme vstali, poklidili a dostali jsme příležitost využít dva dny do příjezdu dobrovolníků a tak jsme nezaváhali.
Pěšina se linula podél plantáží rýže a palmy olejné. Na sedmkrát jsme museli brodit řeku Sekelam a ke konci se člověk prodírá vegetaci sekundárního lesa. Po cestě potkáváme známé tváře Indonésanů z Tygřího komanda a dozvídáme se, že máme 4 hodiny do tmy, a tak se rychle postupujeme proti proudu řeky a snažíme se najít cestu, kterou jsme před rokem šli po stopách pralesních slonů. Po dvou hodinách byl čas se otočit, i když jsem si pohrávala s myšlenkou přespat v pralese (ale jednak jsme neměli vybaveni a za druhé se to nesmí). Zpět k torzu původního kempu jsme dorazili již za šera. Byla tu podlážka cca 2m široká a nad ní jen na tuto noc narovnané desky z vlnitého plechu. Udělali jsme si na ohni čaj a šli si lehnout. Pro pět lidi tu ale bylo sakra málo místa – tlačili jsme se jako sardinky. Nebe se začalo ztmavovat a zablejsklo se a začal tropický slejvák. Tmavá kulisa pralesa, hukot řeky a bubnující proudy deště. Proste nádhera. Jen těmi dírami v plechu na nás značně teklo a prostor jakkoliv se pohnout chyběl. Můj spacák už nebyl suchý ale nijak mi to nevadilo, ve srovnání s tím, když jsme museli minule strávit bez ničeho noc v pralese byl toto vysloveně luxus. A tak jsem sice nespala ale pozorovala zdejší světlušky – blikající a rychle se pohybující a přemýšlela jsem proč létají za slejváku a zda půjde ráno překonat řeka zpět.
Ráno jsme všichni značně rozlámáni. Klukům se po delší době povedl rozdělat oheň a tak si dáváme sladký čaj a opět se loučíme s komandem. V plánu je jít přes hory pralesem do tábora č.2. Náš indonéský kamarád se směje a moc nechápe proč dobrovolně chceme jít do pralesa a přes hory. Je to pořád do kopce a s kopce. Vyrážíme a hned v úvodu nás čeká řeka. Je zvedlá voda, ale zdá se že překonání bude možné. Moc se mi nechce – mam z vody respekt. Jenda (můj přítel) jde první – řeku překonává jen s lehkými potížemi (namočí jen spodní část batohu, kde jsou spacáky). Zkouším to za ním, ale proud je silný, a tak se nevyhnu plavaní, řeka mě chytá a mě čeká celý den v mokrém. Vyleju vodu z bot a už se prodíráme pralesní vegetací ke hřbetu hory.
Tady v pralese se dá chodit buď jen potoky ne po hřebeni hor. Tuhle cestu jsme už kdysi šli a víme, že do kopce se neztratíme. Je to asi jako “jít po sjezdovce na Ještěd” jen si k tomu představit tropické vedro a vlhko. Me se jde ale krásně, Jenda s báglem vypadá hůř. Když konečně dosáhneme vrcholu, dáváme si pauzu na jídlo. Sakra, v teple už zasmrádlo. Dáme si tedy každý mandarinku a rambutan. A chceme pokračovat. Musíme ale dát bacha loni jsme tu zakufrovali a vybrali špatný hřeben a museli přežít noc v pralese. Letos Jenda vybral cestu, ale já byla přesvědčena, že je to zase špatně. Vracíme se tedy hned a hledáme něco mezi a narazíme na prostřední hřeben. Jdeme po úzkem hřbítku a z každé strany je díra dolů a já poznávám skálu a uklidňuji se, Jenda tušil správnost cesty již přede mnou. Ještě že jsme dva – “pokaždé” když někdo blbě odbočí, druhý to včas odhalí. Na jednom vršku nacházíme zbytky po pytláckém táboře. Sesbíráme odpadky a pak začneme likvidovat i primitivní dřevěnou konstrukci a balíme jim plachtu. Z jednoho vrcholu jdeme na další, a pak jen najít správný hřeben k cestě dolu, to je teprve oříšek. Po cestě vidíme, že na protější hoře ujel obrovský kus země. Sesuvy půdy jsou tu časté – jílovitá půda, je tu po deštích jako kaše.
Mezi orangutany
Po dlouhém předlouhém sestupu dojdeme až do tábora č.2, kde se opět setkáváme s Petrem. Hned nám hlásí, že objevil pobytové stopy tygřice (v Nepálu na mezinárodním setkání strážců přírody se je naučil rozpoznávat) a později ukazuje fotky orangutanice, avšak jeho orangutanka je orangutan. Naplánujeme si ze brzo ráno vyrážíme společně do pralesa na místo, kde by se orangutani mohli zdržovat. Ráno se probouzím nedočkavostí ještě před rozbřeskem a budím ostatní. Oblékám se do mokrých hadrů, beru foťák a vyrážíme. Jsou tu! Teď jen abychom je nevyplašili. Jdeme dál a lezeme do svahu abychom získali lepší perspektivu přes padlý kmen. Vše je mokré a klouže. Nacházíme dobré místo pro pozorování, ale slyšíme lámající se větve i na druhé straně od nás. Všichni si myslíme, že je tam je další orangutan. Za chvíli praskaní slyšíme ještě jednou a pak znova. Teď však nejde jen o drobné praskáni, k zemi jde cely strom a strhává s sebou i liány a vše okolo. Orangutani rodinka rozrušeně pád stromu komentuje. My jsme šťastni, že dozrává fíkus, takže se tu s orangutany budeme potkávat nejspíš pravidelně. Musíme se vrátit do Tygřáku – do tábora, kam mají přijíždět dobrovolníci a mi jako vedoucí je máme uvítat. Jsme tu už po čtvrté, jsme tzv. superdobrovolníci, tedy vedoucí dobrovolníků. Máme dvě povinnosti: zajistit aby se udělala práce, to je ta méně příjemná část a tu milou je pak ukázat dobrovolníkům nádheru pralesa. Teď už jen aby se sjela ta správná parta.
Ps: Trochu déle se neozvu.
07.02.2020 ~ Pijavice
První banda dobrovolníků se osvědčila, do práce jdou s vervou, a tak nejedny ruce ozdobily mozoly. Pijavice se po pěti dnech v pralese stávají normou, která již nikoho nevyvádí z míry a díky zrajicímu fíkusu měli všichni možnost pozorovat orangutaní rodinu v přirozeném prostředí. Velkého samce, malé mládě i maminky s miminkama. K vidění byli i ratufy (velké veverky) a zoborožci nosorožčí. Zvládliu jsme i přenádherný výlet, kdy jsme plavali soutěskou mezi hradbami skal. Teď nás čeká další skupina a těšíme se jaká bude.
17.02.2020 ~ 50m nad zemí
Skupina dobrovolníků, která se přestěhovala do druhého kempu měla velké štěstí a narazila na tygří stopu, byla také přítomna vypouštění rehabilitované kobry. Skupina našich dobrovolníků mohla vidět Jednu jak natahuje lano na gigantický strom. S dobrovolníky jsme ho sledovali a v tu chvíli se nám obrovskou rychlostí řítilo něco proti nám, co jsme nedokázali identifikovat. Těsně před námi se ozval zvuk jako když otevřete deštník a řítící se cosi se ukázalo jako poletucha, která roztáhla blány těsně před námi. Neuvěřitelný zážitek vidět takto zblízka toto nevšední zvíře. Po tom co Jenda slezl, si mohli dobrovolníci vylézt do cca 50ti metrové výšky a sledovat prales z koruny stromu.
foto: Jan Bílý
18.02.2020 ~ Dlouhá cesta na ostrovy
Hurá na ostrovy. Cesta trvá 14 hodin a naštěstí se jede přes noc a zhruba o půlnoci jsme za slejváku vystoupili a naskákali do horkých sirných lázní. To bylo boží. Pak jsme pokračovali do přístavního města Sinkill, kde už nás čekala loď, která nás převezla na ostrov Sikandang, kde je kemp Blue life. Ostrov nás přivítal nádherným západem slunce, krásnými plážemi a teplým mořem. S dobrovolníky jsme natírali chatičky, čistili pláže včetně bažiny v nitru ostrova a šnorchlovali. Teď se těšíme na ostrov Bankaru.
28.02.2020 ~ želví noc
Na Bankaru, což je neobydlený ostrov a místo, kde mořské želvy kladou vajíčka jsme společně s dobrovolníky vyčistili pláž. Je tam neuvěřitelné vedro, tak se tam člověk smaží, ale když má v hlavě želvy, tak jako by přešel do transu. Prostě uklízíš, leje z tebe, ale ty si představuješ, jak tudy v noci polezou a budou hloubit hnízda.
No a v noci pod přenádhernou hvězdnou oblohou pak sleduješ z povzdálí siluetu želvy, a když ji nevidíš protože je už za lemem pláže, tak ji slyšíš, jak usilovně hrabe v písku. Připomnělo mi to moji divadelní roly Ženy v písku od Kobeho.
Po ránu jsme pro změnu našli na pláži čerstvé stopy krokodýla, který se vracel z moře do ústí řeky. Samotná ta želví pláž je ale fascinující. Jsou tu obrovské vlny, které se tříští o skály a dokreslují tak divokost ostrova.
foto: Zuzka Koloušková
02.03.2020 ~ Mustafa
V bažinách jsme jeli loďkou takovými strašně uzoučkými prostupy vodou a nad námi bylo zarostlo asi 2 metrovým porostem řezavou rostlinou. A průvodce ukazuje, ať vystoupíme a jdeme za ním bažinou. Skupina před námi vystoupila do vody, kde můžou být krokodýli.
Tohle je fotka ze Sinkillských bažin. Sledujeme samce orangutana. Ten kluk s námi je člen Blue patrol je hluchoněmý, ale má mimořádné napojení na přírodu, umí se jen podepsat. Jmenuje se Mustafa. Každý kdo s ním jde do pralesa, tak vidí zvířata.
23.03.2020 ~ Had na schodech
Dáša s Jendou se vrátili z hlubin pralesa a zůstali v Tygřím domě na okraji vesnice. Skupina dobrovolníků zůstala na ostrově déle než očekávali. V Indonésii je dle Dáši zakázáno “courání” lidí. Lidé by tedy neměli moc cestovat, aby se zamezilo šíření koronaviru. Na konci března už měli být na cestě domů, což není jisté zda se jim povede a je velký risk, že zůstanou někde “napůl cesty”. V táboře ale mají obrovské štěstí na zvířata. Jak píše Dáša ve zprávě, kterou nám zaslala:
“Setmělo se, Jenda, že si jde lehnou. Najednou volá. Dáši, honem se pojď podívat. No a na schodišti had. Řekla bych, že krajta. A ne úplně malá. Lehoulince slabší než rulička od toaleťáku a hodně zkroucená – takže těžko odhadnout délku. Nj, jenže foťák jsme měli nahoře, ještě že Jenda je jako gibon a nahoru vylezl po stěně. Krasavicí jsme se pokochali, vyblejskli a dali ji pokoj, aby zbytečně neutekla. V Tygřím domě je totiž fakt problém s hlodavcema, sežerou a rozkoušou všechno. Takže had je vítanej. Když jsem se tam byla podívat později, krajta byla pryč, ale pak si Jenda všiml, že jen vylezla výš a vlezla si pod prkna terasy. No a tady už si klidně může číhat celou noc.”
02.04.2020 ~ Zůstali jsme tu.
23. března večer jsme měli odlétat z Medanu. Na letiště jsme jeli taxíkem, protože jsme měli informaci, že v Indonésii platí omezený pohyb osob mezi jednotlivými obcemi. Na letišti nám nebylo umožněno odletět (do letadla směr Malajsie mohli nasednout jen Malajci, i přesto, že nám prodali letenky). A tím jsme přišli i o následující lety do Evropy. Měli jsme strach, že se nebudeme moci vrátit zpátky do vesnice a že nás v Medanu jako turisty teď nebude chtít nikdo ubytovat.
Do vesnice jsme se dorazili až okolo 3 hodiny v noci. Hned ráno jsme začali řešit problém s propadlým vízem. Věděli jsme, že na 30denní víza se vztahuje general pardon [odpuštění poplatku za přetažení víz z důvodu zrušeného letu či znemožněného odletu, ale nevěděli jsme, zda se to týká i našich 60denních víz. Volali jsme proto na imigrační do Medanu, ale nerozuměli jsme si (angličtina dotyčného) takže se nám nedostalo odpovědi, a tak jsme raději na imigrační poslali náš dotaz e-mailem.Současně jsme psali na českou ambasádu do Jakarty a odtud nám přišla odpověď druhý den okolo poledního. Odpověď zněla, že máme kontaktovat příslušný imigrační úřad. Tou dobou už nebyla šance se v pracovní době na úřad dostavit, jelikož byl pátek.
Na Imigračním nám bylo sděleno, že se na nás general pardon nevztahuje a že každý z nás dvou budeme muset zaplatit pokutu 5 000 000 rupii (dohromady tedy asi 15 000 Kč), a také že můžeme požádat o prodlouženi víz, ale budeme na místě muset ponechat pasy. Vzhledem k tomu, že jsme byli přihlášeni jako zájemci o repatriační let z Denpasaru (Bali), tak jsme čekali na odpověď ohledně letu přímo na imigračním (bez pasu bychom nemohli odletět). Odpověď nepřišla, a tak jsme požádali o prodloužení víz, aby nám pokuta ještě nenarůstala. No a naše pasy zůstaly na imigračním.
Když nám následující den psali ohledně dalšího evakuačního letu do Německa, odpověděli jsme, že v tuto chvíli žádného speciálního letu využít nemůžeme. Současně jsme řešili situaci, jakým způsobem pokutu uhradit, protože převod z českého bankovního účtu není jednoduchý. Informace se dostala k někomu, kdo se rozhodl nám pomoci, a tak nám následující den volali imigračního, že se máme ještě ten den k nim dostavit. Já jsem byla tou dobou v pralesním táboře, kochala se tou nádherou okolo sebe a říkala si, že vše je tak, jak má byt. Jenda zvládl běh pro mě v rekordním čase a u toho telefonicky zajištoval odvoz. Když mě nasel následoval boj s časem pro nás oba. Běh tím kopcovitým terénem, horkem a vlhkem. Povedlo se dostat se na imigrační, než zavřou. Silnice jsou teď v době karantény daleko prázdnější a cesta tedy trvá kratší dobu než obvykle. Pokuta nám byla odpuštěna, bylo nám dáno jiné (nouzové) vízum, které však platí též měsíc a mohli jsme si odnést pasy. Díky za lidi jako byla tato dobrá duše – to, že se povedlo zvrátit něco už hotového považuji téměř za nadlidský výkon. A ještě nám přišlo, zda bychom měli případně zájem o repatriační lety primo do Prahy. Zda bude či nikoli se teprve dozvíme. Každopádně už jsme tady legálně, hurá.
„Všechno je, jak má být.“
A to jsem si řekla ještě před tím, než přišly dobré zprávy z imigračního.
Když jsme odjížděli z domova nic nenasvědčovalo tomu, že letošek bude jiný. První vlaštovky, že se něco děje přilétly během mezipřistání v Číně, ale tehdy jsme tomu nevěnovali moc pozornost. V sladké nevědomosti jsme společně s našimi dobrovolníky uklízeli želví pláže od lidského bordelu a pečovali o pralesní rezervaci Green Life. A zatímco naši dobrovolníci jsou “po menších peripetiích” už doma, tak jsme my s Jendou zůstali v pralese.
Vše je, jak má být, já jsem skutečně obrovsky vděčná za každý den, který můžu trávit ve světě zvířat, kde vládne divokost a svoboda, a přitom je vše v dokonalé harmonii. Prostě dech beroucí krása primárního deštného pralesa.
16.04.2020 ~ Z pralesa domů
Tak jsem dělala v pralesním táboře pořádný úklid, protože myši si nakradly ponožky plavky, trička, trenky a další oblečení. Kradou i jídlo a svíčky, rozkoušou, na co přijdou, a tím dělají nepořádek. Mám pocit, že jsou v přesile, a tak sem uklízela a uklízela, jen ať si staví, ale z přírodních materiálů. Myslím, že teď na mě budou pěkně naštvaný, ale suchým listím se dá pelíšek vystlat taky. Vrhla jsem se i na sklad za kuchyní, kde je nářadí a žíněnky na spaní a sakra i tady úřadovaly, a tak beru vše co si myslím, že by mohli rozkousat. A v tom je vidím, tři malá myšátka. Večer, když přichází Jenda, tak mu to vyprávím, a nakonec se jde na myšátka podívat, ale ty už jsou pryč, tak je myší máma přeci jen odnesla. Najednou slyším křoupání, a tak se mrknu nad sebe. Já jsem čekala, že je odnese do lesa a ona si udělala pelíšek pod hřebenem střechy, ale tentokrát už z listí.
Jo myšáci s těmi už máme historek, ale deštný prales si pro nás připravil jiné překvápko, a tím byla právě rozkvetlá Rafflesia. Kvete jen pár dní (2-3) a tak jsme měli štěstí, že jsme ji mohli vidět v plné kráse.
Doma nás přivítala rozkvetlá zahrada, za dveřmi zásoby (včetně plné basy) a na okně bábovka u loni přesazených buxusů, které bzučí armádou včel.
Jinak cesta byla docela vzrůšo z Medanu jsme se museli dostat přes Jakartu (na Javě) do Denpasaru na Bali. Letiště byla téměř prázdná. Z Bali už jsme letěli letadlem Boeing 737 800, cca pro 180 lidí a byl téměř plný. S palivovým stopem v Thajsku, pak Indii a nakonec Arménii, jsme přistáli šťastně v Praze.
